Odpověď Pavlu Hradilkovi

Mnoho lidí si bez šéfa nedokáže nic funkčního představit. My jsme se ale vyvinuli v konsenzuální
těleso, které se instinktivně na sebe naladilo a každý kousek ze svého ubral i přidal a vznikl nový útvar. V určitém ohledu mě to jako princip fascinovalo a dala mi tato zkušenost velkou podporu v názorech, jak se mohou dařit i věci jiné... Takhle nějak to vypadá, když se spontánně mají vzájemné díky a oceňování obrátit směrem nahoru. A potud jsem velmi vděčen za pár silných záchvěvů během bohoslužeb samých, kdy přes ta světla ramp jsem cítil čistou
bázeň. Nemám tedy nejistotu v tom, že se nám všem dostalo velkého požehnání shůry,“ taková slova ode mne dostali spoluorganizátoři letošní půlnoční u Martina ve zdi v e-mailu 11. ledna. V odpověď na jiná vzájemná poděkování přípravnému týmu, v němž byli spolu se mnou i další z vedení
pražské mládeže. Velmi jsem si vážil pozvání, být pro tuto v něčem ad hoc vytvořenou skupinu kazatelem. Necitoval
bych ale z takové důvěrné korespondence, kdyby šlo jen o touhu vyjádřit neopakovatelnou spikleneckou atmosféru. Vlastně by mě ve skrytu duše nenapadlo, že jeden nevinný e-mail mi může posloužit jako doklad původních intencí pro případnou diskuzi.
V únorovém čísle časopisu Getsemany píše v článku Vánoční
a novoroční bohoslužby v ČT Pavel Hradilek mj. toto: „Nevím proč, snad kvůli černému taláru předsedajícího, mne při sledování půlnoční napadlo během instituce: On čaruje s živly...“ Autora tohoto tvrzení, vyučujícího na Institutu ekumenických
studií liturgiku, osobně znám z ekumeny dolního Poberouní a snesu od něj i lecjaký peprný šťouchanec. Ostatně jeho první ústní vzkaz po této bohoslužbě byl přejný, a ani zmíněný článek neznamená zničující odsudek. Naopak. „Dojem
z liturgie jsem měl velmi dobrý,“ shrnul na úvod Hradilek. Přesto připomínka „čarování s živly“ mezi výčtem rušivých momentů zabolí. Je kromě toho řečena v kontextu postesknutí
nad liturgickým zaostáváním ČCE jako celku, jež se „dosud neoprostila od pozdně středověké struktury bohoslužby, kterou reformovaní převzali z římskokatolické paraliturgické bohoslužby s kázáním“.
Když potom čtu svůj spontánní popis prožitku hodnocené liturgie a když se též zamýšlím nad převládajícími vnitřními
intencemi i gesty, s nimiž jindy vysluhuji večeři Páně, s překvapením zjišťuji, že jsem si částečně vědom zděděné liturgické neumělosti – a že mne příliš nedeprimuje. Musím ovšem sebekriticky přiznat chybu, kterou Hradilek nepřehlédl
a označil za „naprosto liturgicky nepřijatelnou“, že jsem totiž v nedbalé liturgické tvořivosti zařadil do nesprávného pořadí slova ustanovení, instituci (i když s přimhouřením oka by mohlo být toto pojetí považováno za odvozené ze stávají Agendy ČCE). Proto se mu pak zřejmě moje liturgické konání v tuto chvíli zdálo neadekvátně vypjaté, jako bych potom snad svým „čarováním“ snaživě doháněl něco z velebnosti římské tradice. Ve chvíli pro mne té nejpokorněji prožívané bázně.

Odkud jsou má gesta a vnitřní intence s tímto okamžikem spojené? Dobře pětadvacet
let beru při ustanovení večeře Páně do ruky připravený díl chleba, rozlomím jej a v obou rukou gestem co nejvíce rozpřaženým symbolicky nabídnu očekávanému
kruhu přijímajících s vnitřní myšlenkou na spojující děj jejich účasti. „Toto – všechno – je mé tělo, které se za vás láme.“ Pozvednutí kalicha chápu stejně. Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se v tu chvíli nechovám nijak nápadně odlišně od všech hostitelů zvoucích
ke stolu prastarým gestem hospodáře rozdělujícího chléb. Doma se chovám podobně.
A takhle archetypicky duchovně jsem gesto ustanovení přejal na vikářském semináři v Chotěboři někdy po r. 1980 od tehdejšího synodního seniora Milana Hájka
a nechystám se na něm nic měnit. Vím, že někteří zásadní stoupenci civilního pojetí něco takového považují za nemístné
„pozdvihování“, ale pro mne znamená především zviditelnění integrující moci svátosti, za něž v tu chvíli mám ručit.
Od magických spekulací o přítomnosti Kristově v živlech, jež by mi snad mohl někdo
podle mých projevů přisuzovat, jsem pak v tuto chvíli jako málokdy osvobozen vírou v Jeho přebývání na pravici Otcově, odkud na mne shlíží, zda věrně a pilně konám památku Jeho poslední večeře, dokud nepřijde.
Ve vztahu k „vysokocírkevní liturgii“, jak se o ní dnes v kruzích liturgické obnovy
mluví, jsem již jen těžko změnitelná existencialistická fosilie, ale byv takto přistižen při činu, musím hájit postoj, v němž se cítím být kongeniální s mnohými,
věřím ne jen generačními kolegy. Že slavení eucharistie je stále v mnohém ohledu „paraliturgické“, neboť kromě hladkého provozu obřadu musí být v určitém
smyslu na místě vždy znovu vybojováno.
Což jsem velmi intenzivně pociťoval před zraky televizních kamer, které pro mne mají silnou tendenci vytvářet iluzivní liturgično. Snad proto jsem se oddal větší míře patosu, jímž bych jinak v bezpečí vlastního společenství trochu šetřil. Může to ale celé souviset s mým lokálním patriotismem.
Jsem z Kutné Hory, a tam pod chrámem sv. Barbory lze dodnes nalézt skalní kapli, jež podle některých teorií byla určena právě svrchu zmíněné alternativní
bohoslužbě.

Jan Mamula
Zpět